MAHABHARATA A MY

Otázka spojitosti slovanskej a indickej Kultúry v zmysle spoločných tradícií a písomných pamiatok je dodnes pre mnoho ľudí principiálne neprijateľná. Ak už niečo pripúšťajú v zmysle spoločného dedičstva, tak nanajvýš to, že Árijci prišli kedysi z Indie do Európy a v žiadnom prípade nie opačne. Sú aj takí, ktorí na všetko, čo má akékoľvek prepojenie na Rusko hľadia ako býk na červenú plachtu.

Otázka spojitosti slovanské a indické Kultury ve smyslu společných tradic a písemných památek je dodnes

pro mnoho lidí principiálně nepřijatelná. Pokud už něco připouštějí ve smyslu společného dědictví, tak nanejvýš to,

že Árijci přijeli kdysi z Indie do Evropy a v žádném případě ne opačně. Jsou i tací, kteří na všechno,

co má jakékoli propojení na Rusko hledí jako býk na červenou plachtu.

Jednou provždy si musíme uvědomit, že to Československo pod vedením Komunistické strany a K. Gottwalda

realizovalo v Praze politickou změnu, která vedla ke vzniku Československé socialistické republiky.

Kdo dodnes vidí pouze „špatné“ Rusy a „dobré“ Čechy a Slováky, ten žije v minulosti. Jaksi jsme nepotrestali

„komunistické zločince“ – ale proč netrestáme ani naše zločince, kteří například dali povolení k bombardování

Jugoslávie, což přineslo oběti i na životech Slováků, kteří žijí v Srbsku? Ani ty, kteří drancují státní rozpočet

a naše lesy, ba ještě si žijí jako selata v žitě?

Árijská a indická Kultura je ve svém původu společná, ale pochází od nás, dnes Slovanů - Severu. Stejně tak

písemný systém, který v Indii zůstal jako přímý nástupce Karuny v podobě Samskritu,

přičemž u nás se můžeme k téže podstatě přiblížit mnohem jednodušší, ale rovněž Obraznou Staroslovienskou Bukvicí

není pro určitý druh lidí přijatelný. Je to naše Kulturní dědictví, dědictví našich Předků. Není však povinné,

protože svoboda rozhodování zůstává plně respektována Jemnohmotným Světem. 

Nastupuje Čas kdy každý bude osvobozen, ale to nebude masový, pasivní jev, jak mnozí očekávají.

Spíše každý dostat tuto možnost individuálně. Musíme však sami na sobě pracovat.

Pokud se chceme ptát jak na to, jak se osvobodit, nejprve se vynasnažme vyjít zpod rámce ohraničení,

která pro nás vytvořili jiní. Jsme sice pod vlivem manipulací, ale ty nikdy nepřekračují povolené rozhraní Konu Stvořitele.

Dnes dostáváme nástroje k osvobození, ale rozhodnutí, jak je použijeme, je výlučně na nás – což zahrnuje i odpovědnost za činy.

Nástroje lze použít i na zlo, ale nikdo nás nenutí, abychom je použili právě tak. Proto zlobit se na ty, kteří nám poskytli nástroje,

které často používáme samovolně, abychom porušovali Kony je přesně to samé, jako maskovat své vlastní stopy.

A tak postupme k Mahabharate. Ta totiž popisuje události, které se původně odehrávaly na Severu Evropy. Možná že některé iu nás…

Nejstarší řecký mýty mluví o pohádkové zemi jménem Hyperborea, která leží v blízkosti břehu Kronijského oceánu.

Říkají o tom, že za drsným severovýchodním větrem Borem se nachází země, kde roste zázračný strom se zlatými jablky věčného mládí.

U podnoží tohoto stromu, napájející jeho kořeny, vyvěrá zdroj Živé vody - vody Nesmrtelnosti.

Tady, za zlatými jablky dívek-polovtáků Hesperid se kdysi vybral hrdina Hérakles. Na dalekém Severu, v Hyperborei u Tartessie –

hradu, kde spí zázraky celého světa do té doby, než nastane čas jejich zrození, aby sestoupili ke smrtelníkům na Zemi –

čekal Hérakles na zlatý člun Slunce. A není to překvapující, vždyť Hyperborea je vlastí slunečního Apollóna, kde ho –

podle starořeckého mýtu – každé léto přinášeli sněhobílé okřídlené koně-labutě.

Ale nejen staří Řekové ve svých legendách došli do dalekého severního kraje. Z hlubin tisíciletí zvučí tento hymnus zemi,

která leží u severní hranice světa v blízkosti břehů Mléčného (Bílého) moře:

„ Nad Zlem tyčí se tato země, a proto Pozvednutou nazývá se! Předpokládá se, že leží ve středu mezi Východem a Západem…

Je to cesta Zlaté Naběračky… V tom širém severním kraji nežije člověk krutý, bezcitný a zločinný… Tam jsou mravenci i zázračný Strom Bohů…

Tady Polární Hvězdu upevnil Velký Příď… Severní kraj je údajně . Takovými hlubokými slovy zvěstuje o dalekém polárním severu

staroindický epos Mahabharata.

V tomto bodě se poněkud pozastavíme. Dnešní oficiální věda – poslušná Západu –

velmi nerada slyší o cokoli prastarém či jakkoli pozitivním z Ruska. Panuje v ní Západní model dějin, tedy historie.

Přesto však pravda pomalu ale nezadržitelně vychází na Světlo Světa. A právě do této oblasti nyní vstoupíme i my.

Lesy a nivy ruského Severu nebrázdily hordy dobyvatelů, většina jeho svobodného a hrdého národa neznala jho poddanství,

a právě proto a právě zde se v čistotě, nepozměněné, zachovaly prastaré písně, pohádky a pověsti Rusové.

Podle mínění mnoha výzkumníků se právě zde zachovaly archaické obřady a rituály, tradice, které jsou mnohem starší než starořecké,

ba dokonce i ty, které jsou zaznamenány v „indických“ Védách. Védy jsou – podle oficiálního vědeckého světa –

nejstarší zachované Kulturní památníky všech indoevropských národů.

O značné blízkosti Slovanské a Védické mytologie psal ještě v 19. století AN Afanasiev,

který přidával vzájemným shodám v mytologických příbězích a obřadové praxi Východních Slovanů a Árijců značný význam.

Tyto shody a očividné paralely jsou zaznamenány iv pracích ruských historiků a lingvistů konce 19. až začátku 20. století.

Stačí zmínit alespoň A. CH. Vostokova, II Sreznevského, Millera, VV Bartolda, NM Galkovského atp.

Myšlenka společných zdrojů ruské národní kultury a jazyků íránského okruhu Východní Evropy přechází přes dílo VA Gorodcova

DÁCKO-SARMATSKÉ NÁBOŽENSKÉ ELEMENTY V RUSKÉM NÁRODNÍM FOLKLORU. Indoložka NR Guseva ve své práci INDUIZMUS

zadala otázku existence prastaré indicko-slovanské občinnosti, která je specifická nejen pro značnou jazykovou shodu,

ale i pro výlučnou kulturně-hospodářskou blízkost, která se vytvořila v podmínkách dlouhodobého společného soužití. Z knihy můžeme citovat:

\"V dávné minulosti se vytvářely nejen stejné nebo extrémně blízké jazykové jevy, ale i ty stejné či podobné náboženské představy,

které lze sledovat i mezi slovanskými národy a indoárijci ... Shody indo-slovanské sakrální lexiky

a rituální praxe mohou být pouze výsledkem prastarých a dlouhých kontaktů mezi předky jedné i druhé skupiny.

Jelikož většina dnešních vědců předpokládá, že na rozhraní 2. a 1. tisíciletí př. nl se Rody Árijců již nacházely

v Severo-Západní části poloostrova Industan, tak je opodstatněné předpokládat,

že shodné motivy Víry a mytologie Árijců a Slovanů byly vytvořeny dávno předtím.

Známá ruská překladatelka hymnusů Rigvedy – nejstarší knihy indických Véd – TJ Jelizarenková předpokládá,

že při překladu z védského jazyka do jiných jazyků právě ruský jazyk obsahuje řadu nepopiratelných výhod oproti

západoevropským jazykům. Tyto výhody se projevují většinou jako shoda mezi védštinou (samskritem) a ruštinou

ve prospěch lepšího uchování anachronismů, oproti daleko menší shodě v případě západoevropských jazyků.

Rovněž je markantní mnohem větší blízkost slovanské a indoárijské mytologicko-poetické tradice.

Můžeme porovnat několik jmen Vysokých Bytostí v ruském a našem jazyce se jmény v samskritu.

Zde můžeme sáhnout po jménech Bytostí, které jsme v dobách Noci Svaroga označovali přívlastkem „Bůh“.

Dnes však už víme, že tento název je lepší nepoužívat . Například pokud vyslovíme „PERUN“, tak můžeme procítit,

jak přímo přes tělo prochází energie pro nás , protože jsme oslovili Ipostázu Stvořitele – našeho Nebeského Předka Peruna.

Pokud to samé zopakujeme ve spojení „Bůh Perun“ tak lehce pocítíte že energie, kterou jste přivolali neprošla skrze vás –

odešla k bytosti v 9. rozměrnosti jménem „Bůh“.  

Pro informaci můžeme zmínit, že ti, které při pokřesťančování křižáci-jezuité pořezali a poházeli do močálu ve Vysokých Tatrách

také nepoužívali oslovení \"Bůh\", ale pouze \"Nebesa\" nebo \"Předek\". Takové Kummiri jsou tam is nimi „ pohřbeny “ .  

Není to tedy naše původní praxe, i když v době Noci Svaroga měla opodstatnění.

Co však máme v této oblasti shodné s Indorijci? Například Nebeská Bytost Ohně - AGNI. Dále Nebeská Bytost,

kterou jsme dosud nazývali „STRIBOG“ v samskritu sestává ze dvou částí: „STRI“ a „BHAGA“ (vyslovujeme „BAGA“).

BHAGA však neznamená „Bůh“, ale „MILOSTIVÝ“. Otec Nebes SVAROG má v samskritu podobu SVARGA, tedy Nebesa.

V ruštině známe název „svacha“ (сваха), což je žena, která spojuje ženichy a nevěsty, kteří zapalují nová „rodinná ohniska“,

což je zároveň i jméno ženy Nebeského AGNI – SVACHA.

Velké množství shod dává i každodenní lexika:

Příkladů slov by se dalo vybrat mnohem víc.

Škodou je fakt, že dosud neexistuje překlad védických textů do češtiny přímo ze samskrtu.

Dosud distribuované „překlady“ jsou ve skutečnosti překlady až z angličtiny.

V indickém Bombaji vyšla r. . 1903 kniha s tehdy velmi zvláštním a záhadným názvem ARKTICKÁ VLAST VE VÉDÁCH.

Autorem knihy byl známý bojovník za osvobození Indie zpod koloniálního útlaku Británie Bal Gangadar Tilak.

Celý život zasvětil výzkumu své rodné kultury a národa, dlouho a podrobně studoval prastaré texty, legendy

a posvátné hymnusy, které v hlubinách tisíciletí sestavili předkové Indů a Íránců. A hle – sumarizujíc ty zvláštní jevy,

které byly v posvátných knihách popsány v indických Védách a íránské Avestě – B. Tilak neočekávaně došel k vývodu,

který doslovně ohromil jeho současníky: Vlast Indoárijců (nebo jak oni sebe sami nazývali Árijců) se nacházela Árijců).

Zdroj: Wikipedia

Kniha na čtenáře působila doslovně jako výbuch atomové bomby. Nijak se totiž nedařilo vytvořit představu,

jak by evropský Sever mohl být „požehnaným krajem“, protože právě takovým ho popisují hymnusy RIGVEDY,

nejstaršího textu indických Véd.

Ale v obecné atmosféře nedůvěry se začaly šířit i hlasy důvěry. Byly to hlasy těch, kteří Tilakovi uvěřili

a sami se vypravili hledat podle návodu, který podal indický vědec cestu na Sever.

Na výsledky nebylo třeba dlouho čekat. Následně za Tilakovou knihou vyšla r. . 1910 ještě kniha ruského vědce a badatele J.

Jelačiče EXTRÉMNÍ SEVER JAKO VLAST ČLOVEČENSTVÍ. Podobně jako v Tilakové knize, i Jelačič přináší řadu citátů

ze starých posvátných védických textů Rigvedy a Avesty, které mohla objasnit pouze SEVERNÍ hypotéza původu.

Je třeba také vyjasnit, že Védy, tj. Vídění (od vím), tedy hymnusy, mýty, popisy obřadů či modlitby se předávaly

z pokolení na pokolení především v rodinách Žrecov, tedy čas skutečného vzniku samotných textů nejstarších částí Véd neví nikdo.

Může jít o období od 4. do 5. tisíciletí př. nl, tj. o to období, kdy se (podle názoru vědců) začal jednotný indoevropský prajazyk

rozpadat na jednotlivé dialektové skupiny. Vědci, kteří se zabývají zkoumáním indoevropských jazyků přišli k vývodu,

že ve starých indoevropských jazycích lze nalézt mnohem větší počet shod se slovanskými jazyky,

než s jakýmkoli jiným jazykem indoevropské skupiny.

Je třeba zmínit i to, že nejprestižnější lingvista první třetiny 20. století, Francouz Paul Jules Antoine Meillet byl přesvědčen,

že staroslovanský jazyk je jedním z nejstarších jazyků ve společné indoevropské skupině a pokračuje

„ bez jakéhokoliv přerušení ve vývoji společného indoevropského jazyka:

v němž se nedají éckému, italskému (zejména latinskému), keltským, germánským “…

Co to vlastně ta Mahabharata je? Z řady různých podání, která uchovávají paměť člověčenství,

se staroindický epos Mahabharata považuje za jeden z největších a nejstarších památníků Kultury,

vědy a tradic Předků všech indoevropských národů.

Mahabharata dnes obsahuje kolem 200 tisíc řádků poezie, přičemž sestává z 18 knih.

Pro nás je zajímavá LESNÍ Kniha, která popisuje posvátné zdroje - řeky a jezera země starých Árijců, tj. zemí,

ve kterých se odehrávají události, které popisuje velká poéma.

Pokud už mluvíme o té velké (Maha) zemi – kterou epos nazývá Bharata – tak především máme na mysli vrcholící událost,

kterou je velká bitva mezi dvěma příbuznými Rody . Ta se odehrála na poli Kuru v roce 3102 př. nl Ale podle oficálních údajů vědy,

árijské národy ještě tehdy na území Íránu a Industanu nebyly. Tehdy ještě žili ve své pravlasti,

která je od Indie a Íránu dost daleko na severu. Takže kde se to vlastně nacházela ta země,

ve které se odehrávaly popisované grandiózní události? Tato otázka znepokojovala vědce již v předminulém století.

Například v polovině 19. století Němec Friedrich von Spiegel vyslovil myšlenku, že takovou pravlastí mohla být jedině oblast

Východní Evropy mezi 45° a 69° severní šířky. O řece Volze jako východní hranici pravlasti Árijců psal na základě studia

starých textů v roce 1912 další Němec Friedrich Knauer. Podobných autorů bylo více. 

Ve skutečnosti vidíme – soudíme-li podle textů Rigvedy, Mahabharaty a Avesty – že staří Árijci velmi dobře znali flóru a faunu

evropského Severu, ctili si Polárku, Velkou Medvědici, souhvězdí Kassiopeje, Pastýře a Persea, tedy souhvězdí polárních oblastí.

Jeden z překladatelů textů Mahabharaty do ruštiny - akademik BL Smirnov - uvádí:

„ Velký historický zájem pro řešení otázky o vlasti Árijců představují… zmínky textu o tom, že souhvězdí, které jsou nejblíže Polárce,

popisují kruhy, jejichž střed je právě Polárka… Tyto souhvězdí nezapadají za horizont, tj. popisují kruh, který lze pozorovat v podstatě

během jedné noci a zejména během zimy. Je to však možné pouze v zemích, které jsou rozpoloženy ne jižněji než je přibližně 55°-56° severní šířky.

Text hovoří o nebezpečích putování po Arktických oblastech a přímo říká: jakmile člověk pronikne dál na Sever, zahyne“ 

(epizody ze 3. a 5. knihy Mahabharaty).

Ale soudě podle textů Mahabharaty a Avesty, v epickém období (tj. do 3. tisíciletí nl) žili Árijci nejen na Severu,

ale také na Jihu a v centrální části Východní Evropy. Na základě čeho tak usuzujeme? Je známo,

že velká řeka Ruska – Volga – se až do 2. století nl nazývala jménem, ​​pod kterým ji znala svatá kniha starých Íránců Avesta:

Ranha nebo Ra. Ale Ranha Avesty je analogická řece Gange z Rigvedy a Mahabharaty, právě na jejích březích žili staří Árijci,

Předkové současných Indů a Íránců. Akademik VI Abajev píše:

Skrz řadu století přenesli Árijci paměť o své pravovlasti a její velké řece Volze . Védické „Rasa“, avestinské „Ranha“…

označuje název mytologické řeky, která „obepíná zemi… “

V Rigvědě a Mahabharate se zmiňují i ​​další, velké i malé řeky. V meziříčí Volga-Oka je množství řek,

jejichž jména nedokázal změnit ani ČAS. Tyto názvy nepotřebují ani žádný další důkaz či upřesnění –

jsou jasné i samy o sobě. Stačí jen jednoduše vypsat názvy řek v povodí Oky (Poočí) a porovnat je s názvy „svatých pramenů“

Mahabharaty, přesněji té její části, která je známá jako „Chození po pramenech“. Právě v této části je popsáno více než 200

posvátných vodních zdrojů staroárijské země Bharaty v povodí Gangy a Jamuny (podle stavu k roku 3150 př. nl ): 

Udivující je nejen to, že máme co do činění nejen v podstatě s doslovnou shodou názvů posvátných vodních zdrojů Mahabharaty

a řek Středního Ruska, ale dokonce i se shodou jejich vzájemného rozpoložení. Tak například v samskritu iv ruštině jsou slova začínající na „F“

mimořádnou vzácností; a tak v seznamu řek Mahabharaty pouze jediná nese název Falguna, která se vlévá do Sarasvati.

Ale podle staroárijských textů je Sarasvati jediná velká řeka, která teče severně od Jamuny a jižně od Gangy

a vlévá se do Jamuny u jejího ústí. Odpovídá jí jedině řeka Kležma nacházející se severně od Oky a jižně od Volgy.

A proč takhle? Neboť mezi stovkami jejích přítoků pouze jediný nese název, který začíná na „F“ – Faľugin!

Nehledě na 5 000 let, tento neobvyklý název se v podstatě nezměnil.

Máme i další příklad. Podle Mahabharaty jižně od posvátného lesa Kamiaka vtékala do Jamunu řeka Praveni (tj. Pra-řeka)

s jezerem Hodavari („vara“ v samskritu znamená „kruh“). A jak to vypadá dnes? Především jižně od Vladimírských lesů

vtéká do Oky řeka Pra a leží tam jezero Goď (nezapomínejme,

že jazykové reformy v ruštině „vyškrtly“ „h“, tj. Herv Staroslovenské Bukvice).

Do třetice všechno dobré, proto ještě třetí příklad. Mahabharata popisuje, jak mudrc Kaušika v době sucha obnovil řeku Paru,

která byla na jeho počest přejmenována po něm. Epos dále říká, že nevděční místní obyvatelé řeku stejně nazývají Pára,

která teče z jihu do Jamuny (Oka). A co dnes? Dodnes z jihu do Oky vtéká řeka Pára, kterou přesně tak,

jako před tisíciletími místní obyvatelé nazývají Parou.

Co bychom ještě mohli dodat? Inu věru v jednom krátkém článku nelze plně analyzovat takové gigantické písemné dědictví Předků

jako je Rigveda či Mahabharata. Jedno by však už mělo být zřejmé –

hluboká spojitost ještě z časů před migrací Árijců do Indie prokazatelně EXISTUJE.

Zatím - bohužel - se u nás nenašel nikdo, kdo by se odhodlal k překladu Rigvedy či Mahabharaty přímo ze zdrojového samskrtu.

Všechny překlady, které jsou k dispozici – řeč je však pouze o Mahabharate – pocházejí z dílny Krišnaitů, zdrojový text je angličtina

a jsou navíc upraveny podle jezuitského „vkusu“. Lze si všimnout i toho, že nejstarší indovedický text vůbec –

RIGVEDA – jaksi „není v oblibě“. Příčinu určitě každý náš čtenář snadno najde.

Věříme, že iu nás se nakonec najde vlastenec, který se odhodlá k překladu Rigvedy.

Vždyť při takové práci může najít zajímavá místa, která se mohou vázat nejen na Rusko, ale také na naši zemi.

Je to přece i naše dědictví - dědictví Předků.