Dítě na okraji společnosti.

Děti ke spokojenému prožití stáří v tzv. sociálně vyspělých zemích nejsou potřeba. Z kulturního hlediska jsou děti dobrovolné, z ekonomického tíživé a z technologického hlediska se lze vyhnout tomu je zplodit. Jistě, pro některé muže a ženy je fakt, že nemají děti nedobrovolným trápením. Jak ale ukazují Gilbertovy studie, jde u většiny případů bezdětných lidí o zcela záměrný stav – výsledek sledování jiných sociálních a morálních cílů, než jsou děti.

Dítě bylo vždy plnohodnotným členem lidského společenství. Řečeno dnešní terminologií, dítě bylo plnohodnotným sociálním subjektem. Subjektem, který stál za ochranu a péči nejen rodičům, ale i širšímu rodinnému, resp. rodovému společenství a to nejen pokrevně spřízněnému. Vzpomeňme úlohu kmotrů a jejich celoživotní závazek k novokřtěnému dítěti. Dítě, tj. člověk od narození po pubertu (dále jen dítě), bylo plnohodnotným členem lidského společenství. Minulý čas je na místě při konfrontaci s aktuálními fakty. 

Jen v úplné, tj. tří generační a navíc ekonomicky aktivní rodině je nejvíce šancí k vytváření sociálního kapitálu v podobě kvalitně vychovaného a proto dobře socializovaného dítěte. 

Dítě je dnes cílovým objektem sociálních dávek, místo aby bylo subjektem chápaným jako investice pro budoucnost. 

Již v r. 2008 bylo 53,3 % rodin v ČR bezdětných.

Pokud sociologové nezmění svoje myšlení ve smyslu zaujetí reálného pohledu na vývoj dítěte, nemohou ani začít rozvíjet plnohodnotný dialog sociologie s ekonomií ve věci reforem sociálního státu. V setrvání sociologie v dosavadní pasivní úloze při tvorbě sociálních reforem se skrývá nejen nebezpečí zániku sociálního státu ale i nebezpečí zániku sociologie. V neposlední řadě se jedná také o nebezpečí zániku sociálně orientovaných politických stran. Stát s chybějícím sociálním systémem žádné sociology ani sociálně orientované politiky nepotřebuje.

________________

1. část Sociologové a dítě.

Život dítěte je dnes akutně ohrožen dlouho před narozením. Například v roce 1996, kdy jsme se dostali až na hranici 90 000 živě narozených dětí (90 446), tj. do pásma extrémně nízké plodnosti 1,3 dítěte na jednu ženu, bylo zaznamenáno 48 086 těhotenství přerušených uměle vyvolaným potratem. To znamená, že došlo k ukončení života u více než třetiny dětí, které měly šanci se narodit. Přesně 34,7 %.  Za posledních 20 let, tj. od roku 1993 do konce roku 2012 bylo uměle zbaveno života podle zákona č. 66/1986 Sb. O umělém přerušení těhotenství 704 tisíc dětí. Ve stejnou dobu se narodilo jen 2 045 000 dětí, naproti tomu mělo přijít na svět 3 080 000 do vyrovnané populační bilance.

Položme si proto otázku, naléhavou otázku: Jak je možné, že se nerodí děti? Odpověď je v zásadě jednoduchá.

Děti ke spokojenému prožití stáří v tzv. sociálně vyspělých zemích nejsou potřeba.

Z kulturního hlediska jsou děti dobrovolné, z ekonomického tíživé a z technologického hlediska se lze vyhnout tomu je zplodit. Jistě, pro některé muže a ženy je fakt, že nemají děti nedobrovolným trápením. Jak ale ukazují Gilbertovy studie, jde u většiny případů bezdětných lidí o zcela záměrný stav – výsledek sledování jiných sociálních a morálních cílů, než jsou děti. To plně potvrzují i statistická data. Již v r. 2008 bylo 53,3 % rodin v Česku bezdětných.

Výše uvedená demografická data jasně ukazují, že naše průběžně financované sociální systémy, důchodový a zdravotní jsou akutně ohroženy. Proto je také, stejně akutně, ohroženo naše spokojeně prožité, klidné stáří. Je ohroženo nedostatkem plátců, kteří by financovali naši důchodovou budoucnost v době, kdy půjdou do důchodu ročníky tzv. Husákových dětí. Početných dětí narozených v 70. letech minulého století. 

Sociologové a dítě.

Zde jasně sděluji, pro mnohé překvapivou, ale bohužel pravdivou informaci:

Sociologové dítě vůbec nevidí.

Uvedené, pro mnohé šokující, sdělení souvisí s definicí sociálního kapitálu. Sociolog R. Putnam chápe sociální kapitál jako četnost neformálních kontaktů fungujících na základě reciprocity a důvěry na makro-sociální úrovni. Právě R. Putnam se zasloužil o obecné rozšíření pojmu sociálního kapitálu jako četnosti kontaktů. Přitom si všiml úbytku sociálního kapitálu u mladší generace. Správné vysvětlení pro to nemá on, ani jeho oponenti (Hrstka 2011).  

Sociální kapitál ve špatně definované podobě je příčinou nepochopení a následného celospolečensky praktikovaného ignorování celé jedné etapy lidského života – dětství.

Sociální kapitál je o úplně jiném, než je jeho zaplétání do sociálních sítí. Sociální kapitál je staronově třeba zakotvit v prostředí, z něhož historicky vzešel (L. Hanifan, 1916) a do kterého patří. Úbytek, stejně jako přírůstek sociálního kapitálu musíme hledat tam, kde se sociální kapitál tvoří. Tím prostředím není informační pavučina typu Facebooku, Twitteru či Linkedinu. Jediným autentickým prostředím, které má všechny předpoklady pro tvorbu sociálního kapitálu je tří generační rodina s ekonomicky aktivními rodiči a na výchově vnoučat se podílejícími prarodiči. Produktem, naplňujícím kritéria sociálního kapitálu je pak sociálně dobře ukotvený jedinec. Jak trefně poznamenává J. Keller, „Socializací se formuje sociální a kulturní bytost, která se i o samotě chová tak, jako by byla pod dohledem ostatních“ (Keller 1992).

Ještě jednou s plnou vážností chci zdůraznit. Jen v úplné, tj. tří generační a navíc ekonomicky aktivní rodině je nejvíce šancí k vytváření sociálního kapitálu v podobě kvalitně vychovaného a proto dobře socializovaného dítěte. Sociální kapitál vtělený do konkrétního člověka. Sociální kapitál, který v této zhmotnělé podobě přináší, podobně jako investiční kapitál v ekonomice, čistý zisk společenství ve kterém působí. Více v části pojednání nazvaném „Ekonomové a dítě“.

Dítě je dnes chápáno mnoha dospělými jako pouhý sociální objekt bez skutečného lidského rozměru. To se projevuje v zabíjení dětí v lůně matek, odkládání dětí do baby-boxů, ve vyhrožování některých jedinců rodičům za hlučnost dětí při dětských hrách. Dokonce se, jak prokázala praxe, jedná o hromadný odpor obyvatel domu k dětem a z toho pramenící blokaci mateřské školky.  Blokaci, která zcela znemožnila docházku dětí do předškolního zařízení. Obdobně se odpor k dětem ze strany bezdětných projevuje v případě zavádění dětských koutků na pracovištích. Bezdětní poukazují na to, že i z jejich peněz jsou kryty náklady na výchovu dětí a že si něco takového nepřejí.

Jak je něco takového v sociálně rozvinuté společnosti vůbec možné?

Jedná se opět o špatnou definici sociálního kapitálu a z toho plynoucí zdeformované obecné mínění, že dítě je jen a pouze věcí rodičů, nikoliv věcí celospolečensky důležitou.

Vágní definice sociálního kapitálu, až po konečné pochybení sociologů v 80. letech min. století při redefinici sociálního kapitálu, bylo tragickou chybou. Chybou, která se negativně promítla i do aktivit ekonomie v sociální oblasti. Tato chyba sociologů doslova odstrčila dítě z místa společensky plně uznávaného subjektu. Z dítěte se díky sociologům stal pouhý objekt sociální péče. Lze to doložit současnou sociální politikou státu.

Dítě je dnes cílovým objektem sociálních dávek, místo aby bylo subjektem chápaným jako investice pro budoucnost. Investice hodné řádného daňového odečtu rodiči vynaložených nákladů.  Opět lze tvrzení doložit daňovou politikou státu vůči dítěti vychovávanému v ekonomicky aktivní rodině. Do 31. 12. 1992 stát zohlednil v průměru 53% nákladů na výchovu dítěte v rodině, v následujících 20 letech již jen 15 % +- 2 %.

Právě zde si sociologové ve své neschopnosti pojmenovat, definovat a řešit sociální problémy zahrávají s dítětem a tím také s budoucností sociálního státu.

V  konfrontaci s výše uvedenými demografickými fakty není dnes v tzv. sociálně vyspělých státech, tj. státech s nízkou až katastrofálně nízkou porodností (1,3 dítěte v průměru na jednu ženu), sociologie vědou o společnosti, ale vědou o zanikající společnosti. Z biologického hlediska neexistuje nic, co je tak rychlým identifikačním vzorem špatné adaptace, jako je rozmnožování pod úrovní populační obměny (Runske Katarina 1990).

Proto by se sociologie praktikovaná ve vyspělých zemích měla správně a výstižně nazývat sociopatologie. Sociologie se v těchto zemích nezabývá společností prosperující, ale společností rychle zanikající. Proto činnost sociologů v takové společnosti je možno plně srovnat s činností patologů. Ano, patologů, jejichž činnost je na detailní úrovni naprosto stejná, jako činnost sociologů na úrovni celospolečenské. Přirovnání odpovídá i v rovině časové. Patolog ve svém mikrokosmu pitevny operuje časově s desítkami hodin. Sociolog ve svém společenském makrokosmu operuje s desítkami let. Výsledek je stejně tristní ať již pro jednotlivce v případě prvním, tak pro společnost, resp. národ v případě druhém. Podotýkám v sociálně vyspělých státech.

Sociologie ve světě od šedesátých let minulého století jednoznačně zaspala vývoj (Květinové děti), resp. zmítala se a zmítá se i nadále ve slepé uličce, do které ji přivedl zejména neobratně uchopený pojem sociálního kapitálu v 80. letech minulého století.

Na závěr pojednání o sociologii a dítěti zbývá jediné. Vznést naléhavý apel na sociology ve věci nejdůležitější pro budoucnost. Ve věci dítěte. Pokud sociologové nezmění svoje myšlení ve smyslu zaujetí reálného pohledu na vývoj dítěte, nemohou ani začít rozvíjet plnohodnotný dialog sociologie s ekonomií ve věci reforem sociálního státu. V setrvání sociologie v dosavadní pasivní úloze při tvorbě sociálních reforem se skrývá nejen nebezpečí zániku sociálního státu ale i nebezpečí zániku sociologie. V neposlední řadě se jedná také o nebezpečí zániku sociálně orientovaných politických stran. Stát s chybějícím sociálním systémem žádné sociology ani sociálně orientované politiky nepotřebuje.

Ekonomie se vyvíjela dál, na rozdíl od sociologie. Proto dnes právě ekonomové diktují směr vývoje společnosti. Proto je zapotřebí posvítit si na dítě z hlediska jeho vnímání ekonomy.

Ivo Patta

V Měchenicích 31. srpna 2013