Kniha: „Československé události roku 1968 očima KGB a ministerstva vnitra záležitosti SSSR.“
Tato kniha ruského ministerstva vnitra obsahuje mnoho odtajněných dokumentů, které vrhají světlo na události roku 1968.
Citujeme hlavní úkol sbírky:
„pokrytí pečlivě plánované a koordinované expanze západních zpravodajských služeb proti Československu, které bylo považováno za „slabý článek“ strategického paradigmatu východního bloku“
Dokumenty v této knize ukazují, že události v Československu byly dobře naplánovanou akcí západních zpravodajských služeb, mezi nimiž přední místo zaujímaly Rakousko, Spojené státy americké a Spolková republika Německo.
Bývalý šéf západoněmecké rozvědky Reinhard Gehlen svého času přímo přiznal, že Československo znepokojilo západní země, protože bylo natolik spřízněné se Sovětským svazem, že se stalo jeho mladší sestrou. V 60. letech se v Československu soustředilo velké množství mezinárodních organizací. Figaro například vyjádřil obavy, že by se Československo mohlo brzy stát třetí Kominternou. A tisk blízký Pentagonu přímo konstatoval, že Československo se v té době mohlo stát jak bariérou pro Západ, tak koridorem, který by rychle dovedl ozbrojené síly západních zemí k hranicím Sovětského svazu.
Československo bylo nejbohatší ze socialistických zemí. Plné regály zboží v obchodech. Když přišli sovětští turisté a podívali se na tuto hojnost, některým v masných obchodech se udělalo špatně, když viděli 18 druhů klobás, které se tam prodávají. To ale Čechům nestačilo!
Není nic hroznějšího než neovladatelný otrok
Události v Československu v roce 1968 měly v mnoha zemích za následek výbuch bomby, ale každé překvapení má svůj vlastní příběh. Počátky těchto událostí lze hledat nejen ve vnitropolitické situaci na jaře a v létě 1968, ale i mnohem dříve, řekněme již v roce 1948.
S nástupem komunistů k moci v roce 1948 prakticky žádná emigrace z Československa neexistovala. Jakmile došlo k oslabení stranické kontroly po lednových událostech roku 1968, kdy byl prvním tajemníkem ÚV KSČ místo Antonína Novotného zvolen Alexander Dubček, od té chvíle se vývoj událostí v Československu začal ve dvou rovinách.
Od roku 1967 se ve vedoucích kruzích Československa zintenzivnila konfrontace mezi progresivisty a konzervativci. Pro oba byl nový první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany neutrální postavou.
Rebelové
V této době se v Československu vyvíjela dosti složitá ekonomická situace a odpůrci socialistického tábora toho nemohli nevyužít. Rostla nespokojenost dělníků s novou reformou navrženou čs. vládou. Mezi inteligencí začaly neshody. Zvláště zhoubnou roli sehrál obrovský počet emigrantů, kteří se v té době začali hrnout do Československa. V této věci přispěl svým příspěvkem a „Klub 231“, jehož představitelé přímo prohlásili: „nejlepší komunista je mrtvý komunista “.
Před volbou přijel Dubčeka v lednu 1968 do Prahy osobně generální tajemník Leonid Brežněv. Celý den mluvil s každým z jedenácti členů předsednictva ÚV KSČ, s někým velmi krátce, s Alexandrem Dubčekem několik hodin, pak bylo jasné, že volba byla učiněna.
Nebyla to nejhorší volba. Dubček žil 17 let v Sovětském svazu a mluvil výborně rusky. K Sovětskému svazu se choval takříkajíc přátelsky. Dubčekova přátelskost a otevřenost, poddajnost a mírnost byla strhující, Brežněvovi se to líbilo, ale západním zpravodajským agenturám se to líbilo ještě víc.
Vedení Československa, které se dostalo k moci před 8 měsíci, téměř každý den oznamovalo nové novinky a změny v zemi. Společnost na venkově začala vřít…
Reformátor Dubček a jeho soudruzi lili lidem do uší sladkou melasu: „Snažíme se vytvořit socialismus s lidskou tváří.
Jak vešlo v Kremlu do povědomí, plány této státní společnosti zahrnovaly i rozdělení Česka a Slovenska, vyhlášení svobody slova, udělení práva na soukromé vlastnictví, otevření hranic a navrácení Československa do buržoazní republiky. Tak začalo československé tání – „Pražské jaro“. Nyní Sovětský svaz začal pražské lidi více sledovat.
Vzniklo celé hnutí za přeměnu Československa na neutrální zemi, aby Československo vyhlásilo svou neutralitu a vystoupilo z Varšavské smlouvy . Taková politika nemohla nezpůsobit podráždění ze strany sovětského vedení. Většina vůdců zemí Varšavské smlouvy tvrdila, že v Československu probíhá kontrarevoluce a komunistická strana zemi nevládne. Situace v Československu se vyhrocovala, ale zároveň začala čilá činnost západních zpravodajských služeb. Ve většině západních zemí, členských zemí NATO, byl vyslán rozkaz věnovat mimořádnou pozornost vývoji v Československu. Zároveň probíhala intenzivní informační válka.
Musíme vzdát hold operačním důstojníkům StB (Státní bezpečnosti) Československa, doslova každý den chytali zahraniční špiony, kteří se ještě aktivizovali těsně před vypuknutím událostí v Československu.
Vzniklo mnoho alternativních veřejných rozhlasových stanic. Došlo to k tomu, že některé rozhlasové vysílače vysílající proti vládě Československa fungovaly z území československého ministerstva zahraničí. Jedno z vozidel kontrarozvědky SSSR zachytilo takovou radiostanici v bezprostřední blízkosti velvyslanectví SSSR v Praze. Vše směřovalo k rozhýbání už tak napjatého veřejného mínění v zemi.
V únoru 1968 přijel do Prahy Leonid Brežněv. Promluvil na shromáždění před desítkami tisíc lidí na Staroměstském náměstí. O změnách v politickém, hospodářském a kulturním životě Československa řekl: „To je vaše věc!“
Později byla tato fráze, ale ve vztahu k sovětským jednotkám, replikována na plakáty a zdi města. Brežněv nechtěl vojenskou intervenci, do poslední chvíle trval na diplomatickém, mírovém řešení konfliktu. Brežněv se velmi obával „českých událostí“.
Stranická elita ÚV KSČ do dubna 1968 provozovala svou nejoblíbenější činnost, roznášení židlí a portfolií , a pořádek v zemi byl ponechán náhodě.
Nejzajímavější je, že události v Československu jsou podobné událostem v SSSR o 20 let později. V obou případech se k moci dostalo slabé vedení, které chtělo něco udělat, ale nemohlo projevit vůli. Ve vedení byli lidé, kteří se ukázali jako odpůrci socialistického systému.
Na drážďanském setkání zemí Varšavské smlouvy 23. března 1968 začal Dubček provinile vysvětlovat všem představitelům socialistických zemí situaci v Československu. Celkově je dokázal uklidnit.
V tajném oznámení, které ÚV KSSS zaslal stranickým aktivistům ministerstva vnitra, však bylo otevřeně uvedeno, že situace v Československu může vést ke změně režimu v zemi a přeměnit zemi v kapitalistický stát.
První, kdo jasně formuloval situaci v Československu, byl vůdce NDR Walter Ulbricht:
„Komunistická strana Československa ztrácí moc a vše, co se děje v zemi, je součástí globální americké a západoněmecké strategie zaměřené na zničení socialismu.“
Brežněv, který stále favorizoval Dubčeka, zase přesvědčil o své oddanosti představitele socialistických zemí prohlášením: „Věřím Sašovi!“. Vedení Československa však každým dnem ztrácelo kontrolu nad situací .
Samozřejmě existovaly materiální problémy související se svobodou pohybu a cenzurou, ale nebyly tak silné, aby způsobily vážné nepokoje lidu. Ale, byly tam velké peněžní injekce ze zahraničí a toho využili zahraniční propagandisté:
„Přinášíme vám svobodu, budete nezávislí, vaše kultura se bude rozvíjet a vše ostatní.“
V posledních květnových dnech se mezi vůdci socialistických zemí začalo otevřeně mluvit o rázném řešení problému v Československu. Vůdce Polska Wladislav Gomulka hovořil o nutnosti umístit sovětský kontingent na území ČSR a vůdce Bulharska Todor Živkov se obecně vyslovil pro úplnou výměnu vlády ČSSR. Poslední slovo ale jako vždy měl Sovětský svaz, jehož vedoucí kruhy stále na něco čekaly, snažily se vše politicky urovnat a nadále spoléhat na Dubčeka a jeho tým, který již otevřeně začal hrát dvojí hru.
Vedení Československa nevěřilo, že by SSSR s vysláním vojsk souhlasil. Věřili, že nějaké opakování událostí v Maďarsku vyděsí sovětské vedení a otevřeně na to hráli, ani se neobtěžovali toto vydíránínějak zastírat. Drzost československého vedení byla úžasná. Vedení Československa věřilo, že má situaci zcela pod kontrolou a nikdo jiný nebude zasahovat. Na posledním jednání v Čierné nad Tisou se chovali vyzývavě , vstali a mlčky odešli od jednacího stolu. Prohlásili, že se na sovětské území nevrátí, Brežněv k nim musel dojet, ponižovat se a přesvědčovat je.
Představitelé Sovětského svazu, když získali na jednáních od vedení Československa příslib, že budou postupovat socialisticky, dali Čechoslovákům souhlas k pokračování reforem. Sovětské vedení však udělalo ústupky jak centristům, tak progresivistům a chtělo se za každou cenu vyhnout násilnému řešení problému, i když mělo eso v rukávu, protože vědělo, že v KSČ existuje poměrně působivá skupina připravená Dubčeka svrhnout.
3. srpna 19 prominentních stranických vůdců tajně poslalo Brežněvovi dopis s žádostí o vojenskou pomoc proti Dubčekovi. Bylo navrženo jeho odvolání před 19. srpnem.
Moskva však vynucenou mocenskou změnu odmítla a důvěřovala ujištěním poskytnutým československou stranou během jednání. V Praze i po celé republice se začaly šířit fámy o nepostradatelné podpoře západních zemí v případě zvýšené eskalace. Naši bratři Slováci a Češi zřejmě zapomněli, jak Západ, podněcující krvavé události v Maďarsku, v určité chvíli chladně nechal rozervanou zemi napospas osudu.
Teď Češi a Slováci mlčí, ale tehdy bylo velké haló. Proč Západ zradil Československo?!.. Třetí světovou válku se kvůli Čechoslovákům nikdo nechystal organizovat. Kdyby se Američanům podařilo vyrvat Československo z Varšavské smlouvy, byli by rádi, ale nezapojili by se do války, ovšem zorganizovali by v centru dlouhodobě vyhřívaný hot spot Evropy. Vznikl by tak koridor k hranicím SSSR, který by mohl být využit v plném rozsahu.
Bezpečnostní důstojníci se dozvěděli o tajné rezoluci vypracované Radou zvláštního hodnocení USA k situaci v Československu, která předepisovala, jak by měly západní mocnosti postupovat, pokud by SSSR a jeho spojenci vyslali vojáky.
Poté, co vyšlo najevo, že při vyjednávání bylo Československu umožněno jít vlastní cestou a zůstat v socialistickém táboře, v zemi prudce vzrostly dobře organizované demonstrace. Účastníci vyzývali vedení země k tvrdšímu postupu vůči SSSR a k neutralitě Československa. Protikomunistická hesla zaznívala stále častěji a hlasitěji.
János Kádár, muž, který byl v Československu respektován, souhlasil s rozhovorem s Dubčekem. Kádár Dubčekovi poměrně korektně vysvětlil, že pokud se situace v zemi nezmění, bude k řešení problému použit silový scénář. To bylo poslední slovní varování, ale Dubček tomu nechtěl rozumět ani věřit.
O pár hodin později Dubček otevřel obálku, kde ho Brežněv varoval, aby od svého plánu upustil a znovu usedl k jednacímu stolu. Dubček nikdy neodpověděl. Zřejmě dobře pochopil, že už pro něj není cesty zpět.
Poznámka:
Proč celou situaci popisuji tak podrobně? Za prvé, abyste měli docela úplný obrázek. Za druhé, abyste sami pocítili, jak političtí vůdci jednali. A chyby vůdců se začaly měnit v tragédii pro celý národ.
Odtajněné dokumenty ukazují jednu věc: sovětské vedení se velmi zdráhalo uchýlit se k mimořádným opatřením. Dubček a spol. byli přesvědčováni vícekrát, jednalo se minimálně o čtyři jednání, nepočítaje valné hromady členských států Varšavské smlouvy.
Tento den rozdělí Čechy na přátele a nepřátele.
18. srpna, v atmosféře přísného utajení, podepsalo vedení Sovětského svazu dekret o zahájení operace Dunaj. 21. srpna došlo k zavedení omezeného kontingentu jednotek PĚTI socialistických států do Československa: SSSR, Polska, NDR, Bulharska a Maďarska.
Málokdo ví, že operaci Dunaj předcházela operace Předmostí, kterou provedly speciální jednotky Hlavního zpravodajského ředitelství (GRU) Generálního štábu ozbrojených sil SSSR .
Z archivu generálního štábu:
20. srpna 1968 provedly speciální jednotky GRU výsadek k dobytí letiště v Praze. Teprve po této úspěšné operaci speciálních sil GRU začala všeobecná vojenská operace „Dunaj“, vstup vojsk do Československa.
Stíhačky GRU byly do Československa přepravovány běžnými pravidelnými Il-62. Navigátor sovětského osobního dopravního letadla z důvodu nouze na palubě požádal českého dispečera o urgentní přistání. Země uvolnila nouzové přistání. Vypnutí motorů posloužilo speciálním jednotkám jako signál k akci, vojáci vyskočili z letadla a vrhli se zabavit klíčové letištní služby. Řídicí věž a veškeré zabezpečení letiště byly neutralizovány během několika minut. Letecký přístav hlavního města Československa byl dobyt za deset minut. Po nějaké době již letiště úspěšně přijímalo speciální letouny od 7. výsadkové divize.
Neméně sofistikovaně přitom jednaly i další skupiny speciálních jednotek, které do Prahy dorazily o den dříve. Snadno ovládli i rozhlasové a telefonní stanice, televizi, aniž by vypálili jediný výstřel, a plně ovládli redakce časopisů a novin, stejně jako všechny klíčové objekty v Praze. Za svítání 21. srpna vstoupila skupina speciálních jednotek GRU do sídla KSČ. Alexandr Dubček a několik jeho spolupracovníků byli zatčeni důstojníky Státní bezpečnosti Československa a předáni představitelům Sovětského svazu.
V důsledku vysoce profesionálních akcí speciálních sil Hlavního zpravodajského ředitelství (GRU) Generálního štábu OS SSSR bylo hlavní město Československa během 10 hodin ovládnuto. Sovětští výsadkáři zablokovali budovu ÚV KSČ v Praze.
Na konci dne 20. srpna ve 22:15 zazněla kódová zpráva „Vltava-666“ od všech vojenských mluvčích spojené skupiny sil Varšavské smlouvy. Pod celkovým velením armádního generála I.G. Pavlovského byli posláni vojáci do Československa. Operace Dunaj byla největší strategická vojenská operace provedená po druhé světové válce.
Ve tři hodiny ráno 21. 8. sovětští vojáci překročili Dunaj. Téže noci překročilo hranice Československa několik dalších sovětských divizí a také jednotky z Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. Během několika hodin obsadilo více než 200 tisíc vojáků a 5 tisíc tanků spřátelených států všechna větší města Československa. Pro rozlišení tanků byly namalovány bílé pruhy.
Poznámka:
Velmi na mě zapůsobily dokumenty, které ukazují roli československých zpravodajských služeb v těchto událostech. Vrchol československých speciálních služeb byl zcela prohnilý, ale hlavní páteř všech služeb plně interagovala se sovětskými speciálními službami ještě před nasazením vojsk.
21. srpna ve 3 hodiny ráno v rozhlase zazněly nepřátelské hlasy vysílané ze zahraničí po celém Československu: každý by měl vyjít do ulic a všemi možnými způsoby protestovat proti okupaci, proti okupantům. „Ani drobek chleba pro okupanty, ani doušek vody“
Hlavní události se odehrály v Praze. Generál Kosenko, který vedl 35. motostřeleckou divizi, dostal rozkaz k obsazení mostů přes Vltavu, Generálního velitelství, budovy ÚV strany, televizního střediska a rozhlasu.
Československá armáda nekladla odpor, ale každou chvíli se v různých částech Prahy ozývaly výstřely. Byla cítit pečlivá příprava předem. Obyvatelé města začali mít ruční zbraně a benzínové bomby, které házeli na tanky.
21. srpna 1968 rozhlasová stanice vysílající ze zahraničí oslovovala obyvatele města a sdělovala jim, jaké metody je třeba použít k boji. Žádá použít lstivost například k odstranění cedulí s názvy měst, vesnic a ulic. Tento krok rebelů poněkud dezorientoval vojska Varšavské smlouvy, ale ne na dlouho. Celá Česká republika byla přilepená k rádiu, které bylo tehdy hlavním zdrojem informací. Zahraniční rozvědka toho využila a obratně řídila průběh povstání. Mladí rebelové se tak snažili blokovat cesty tanků stromy. Sami lezli pod nádrž a takto ve většině případů kvůli hlouposti umírali mladí lidé při řádění v Praze.
Pražané, především mladí lidé, blokovali ulice, tvořili sutiny a házeli kameny a Molotovovy koktejly na sovětské vojáky z horních pater. V rukou mládeže se objevily na první pohled neškodné vlajky. Jak se později ukázalo, vlajka měla na jednom konci špičaté kopí, které velmi snadno proniklo do nádrží s palivem, pak tam byla vhozena malá termální bomba a nádrž vzplanula jako svíčka.
Uhasit hořící nádrže bylo obtížné, museli jsme rozebrat dlažbu, vytáhnout dlažební kostky a házet písek do ohně. V důsledku toho v ulicích Prahy shořelo několik desítek sovětských tanků. Nutno dodat, že na rozdíl od Maďarska v roce 1956 zde byli poprvé spatřeni neznámí odstřelovači, kteří stříleli jak na měšťany, tak na sovětské vojáky, v naději, že vyvolají ještě větší hněv mezi znepřátelenými stranami. S Čechy a Slováky, kteří sympatizovali se sovětskými vojáky, se vypořádali vlastními silami.
Nejnásilnější střety se odehrály poblíž budovy rozhlasu na Vinohradské 12. Sovětský tankista v reakci na výstřel odstřelovače, který zranil jeho velitele, vypálil dávku z těžkého kulometu a zasáhl jednu z hlavních pražských svatyní – Národní muzeum, které korunuje Václavské náměstí. Linka prorazila díry ve zdech budovy a pro obyvatele města to byl další důvod k novému kolu nespokojenosti.
Sovětští vojáci dostali přísný rozkaz: „Pouze opětujte palbu!“. Jak v Praze, tak i v jiných částech země byly případy vojenské konfrontace stále častější. Skupiny neznámých ozbrojených lidí střílely a zabíjely.
V oblastech, kde se nacházela německá vojska, nebyl v ulicích vidět jediný Čech nebo Slovák, který by chtěl vyjádřit svou nespokojenost.
V prvních hodinách vstupu vojsk převzala sovětská armáda vedení Československa v čele s Dubčekem. Úřadujícím prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Číny byl zvolen Věnek Šilhán.
V Moskvě se 25. srpna 1968 na Rudém náměstí konala demonstrace na podporu „Pražského jara“, na parapetu popraviště seděli slavní moskevští disidenti a roztahovali plakáty. Jedna dívka se skutečně přiblížila s dítětem, v jedné ruce držela plakát a ve druhé dítě. Říkalo se jim Sedm bláznivých Židů. Demonstrace netrvala ani 5 minut, všech sedm zajali důstojníci KGB a později je soud poslal na 2 až 4 roky do vězení.
Díky Ludvíku Svobodovi došlo v Kremlu k jednání s Dubčekem a jeho lidmi. V očích sovětských vůdců byli tito politici zcela zdiskreditováni. Ale osobní žádost starého váženého českého komunisty Ludvíka Svobody a probíhající povstání v Československu tato jednání umožnily. V důsledku toho byli propuštěni ze zatčení.
Do dubna 1969 Alexander Dubček formálně zastával funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a zbaven poslaneckého statutu.
Do důchodu byl Dubček poslán na rodné Slovensko, aby řídil lesnictví, a jak říkají lidé, kteří ho stihli navštívit, bydlel v celkem slušné hájovně se služebnictvem a nic nepotřeboval. Jediné, v čem byl omezený, byla komunikace s novináři. Stejně tak proti Václavu Havlovi nebyly proti němu žádné represe , nikdo ho nezavřel, nikdo ho nestrkal do psychiatrické léčebny .
Západní tisk však dál mluvil o krvavém potlačení, o téměř tisících studentů rozmazaných po pražských chodnících, nic z toho se nestalo. Docházelo samozřejmě k úmrtím, většinou náhodně, k úmrtím došlo i při vojenských manévrech a dokonce i při fotbalových zápasech. Jakmile jsou organizovány velké davy lidí a lidé se nemohou ovládat, je to přirozené.
Je třeba poznamenat, že sovětské ministerstvo zahraničí a sovětské propagandistické struktury fungovaly extrémně špatně. Začali se vymlouvat, místo toho, aby poctivě otevírali archivy a promítali alespoň operativní natáčení řízené důstojníky KGB. Tím by se vše dostalo na své místo, bylo by jasné, kdo a jak zemřel, kolik tam bylo tanků, jestli stříleli nebo nestříleli, a odkud stříleli .
Během nepokojů v Praze zemřelo asi 100 lidí, stejný počet příslušníků sovětské armády.
SSSR a další čtyři země (Polsko, východní Německo, Bulharsko a Maďarsko) členové organizace Varšavské smlouvy jednaly vůči Československu v souladu s pragmatickým principem éry studená válka.
Jak víte, Spojené státy vždy okamžitě pošlou své vojenské síly na jakékoli místo na zeměkouli a bez ohledu na to, jak daleko je to, pokud to vyžaduje politická situace nebo tam mají svůj vlastní zájem, a jakýkoli odpor je zničen.
O šest měsíců později se ve Stockholmu v roce 1969 konalo mistrovství světa v hokeji. Sovětští sportovci bojovali s československými. Českoslovenští hráči přelepili hvězdy na svých dresech izolepou. Plivali do zad sovětským hokejistům a celkově se chovali hrubě a fanoušci československé reprezentace skandovali urážlivá slova. Od té doby uplynulo mnoho let, ale pro Čechy je každý zápas s Rusy stále odvetou za nepovedený ráj na zemi.
Bohužel sovětská propaganda se s děním v Československu vyrovnala mnohem hůř než sovětská armáda a sovětské speciální služby, které fungovaly naprosto dokonale.
V dubnu 1969 byl Gustáv Husák jmenován do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a opustil většinu reforem svého předchůdce. Operace Dunaj nepochybně přinesla zemím Varšavské smlouvy pozitivní výsledky. Pokus o destabilizaci byl v krátké době zcela eliminován a snahy o změnu světové geopolitické pozice byly zablokovány.
ZDROJ:
Odysee