Bombardování Prahy Američany v roce 1945 bylo válečným zločinem
Američané provedli během druhé světové války celkem tři nálety na Prahu. K tomu nejtragičtějšímu a nejvíce kontroverznímu došlo 14. února 1945, o život tehdy přišlo přes 700 lidí. Z amerických zdrojů vyplývá, že na Prahu zaútočilo 62 bombardérů. Jednalo se o letouny B-17 Flying Fortress, které vysypaly na město asi 152 tun pum. Nálet trval jen pár minut, uvádí se, že od 12:25 do 12:34, následky však byly tragické.
Američané provedli během druhé světové války celkem tři nálety na Prahu. K tomu nejtragičtějšímu a nejvíce kontroverznímu došlo 14. února 1945, o život tehdy přišlo přes 700 lidí.
Z amerických zdrojů vyplývá, že na Prahu zaútočilo 62 bombardérů. Jednalo se o letouny B-17 Flying Fortress, které vysypaly na město asi 152 tun pum.
Nálet trval jen pár minut, uvádí se, že od 12:25 do 12:34, následky však byly tragické.
Z vojensky významných cílů byly zasaženy jen dvě nádraží. Konkrétně Smíchovské a Vršovické, obě však jen lehce. Pumy konaly dílo zkázy především v hustě zalidněné části města.
Údajně byla Praha bombardována omylem, bomby měly směřovat na Drážďany. Na vině bylo prý špatné počasí a navigační chyba. Bylo tomu opravdu tak?
Mnohá svědectví však vyvracejí fámu o špatném počasí:
„Byla krásně modrá obloha, tak jsem se vydal na Petřín. Odtud jsem viděl, jak přilétají. Od Jiráskova mostu to bombardovali až na Floru. Potom jsem šel zpátky do města.
Byl to děsivý pohled,“ vzpomíná na jeden z nejtěžších leteckých náletů, který kdy Praha zažila, Emil Šneverk.
Jan Červinka: „Jako žáček druhé třídy jsem se okolo poledne ve středu 14. února 1945 vrátil ze školy, do domu ve smíchovské ulici Na Václavce. Za chvíli přišel i můj tatínek,
který pravidelně chodil „z práce“ domů na oběd a toho dne si pochvaloval, jak krásně svítí slunce z modré oblohy. Maminka už naplnila (to je ovšem silné slovo) talíře na stole,
když sirény zničehonic spustily kolísavý signál „Akutní letecké nebezpečí“….“
Blahoslav Košťák, Černošice: „Vál silný nárazový vítr, ale byl krásný slunečný den s modrou oblohou, ačkoli byl teprve únor, tedy přesně 14. února roku 1945.“
Petr Máj na svém blogu píše: Pokud bylo nebe bez mraků až do odpoledne, muselo se jednat o tlakovou výši, nebo alespoň její okraj.
V takovém případě musel být ze stříbrných amerických bombardérů, přilétávajících k Praze, vidět už z daleka kouř vystupující z Drážďan,
kde v noci jejich angličtí kolegové rozpoutali děsivou „ohnivou bouři“.
https://maj.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=702248
Jaroslava Peková, která zažila bombardování a na počátku 90. let pracovala jako průvodkyně, měla na Václavském náměstí autobus plný Američanů.
Když jim vyprávěla o bombardování Prahy a navigační chybě, tak k ní přistoupil starší muž s manželkou, a řekl: „Když teď vidím, jak je Praha krásná, tak toho strašně lituji,
ale jsem jeden z letců, kteří vám tehdy ty bomby na hlavu házeli.“ Ale navigační chybu vyvracel. „Říkal mi: „Jsme školení, nikdy bychom se takto nespletli.
Naházeli jsme to tam, kam jsme měli. Omlouvám se, ale rozkazy jsme poslouchat museli, byli jsme vojáci.“
Pouhé 3 dny před bombardováním Prahy a 2 dny před bombardováním Drážďan, tj. 11. února, byla ukončena Jaltská konference tří vítězných mocností,
které se mimo jiné dohodly na poválečném uspořádání Evropy a na zónách vlivu. Praha stejně jako Drážďany měly připadnout do sovětské zóny. Proč tedy ponechat tyto oblasti neporušené?!!
Bombardování Prahy 14. února 1945, ale i další bombardování na konci války, bylo válečným zločinem!