Sovětská propaganda po celá desetiletí odsuzovala „izraelský militarismus“: klienty amerického imperialismu, kteří drtili svobodomyslný lid Palestiny svými botami. Sovětský svaz podporoval arabské koalice bojující proti Izraeli, dodával jim zbraně a někdy se sovětská armáda přímo střetávala s Izraelci. Paradoxem je, že ve skutečnosti to byl SSSR, kdo sehrál důležitou roli při vzniku Izraele jako státu, poskytoval mu silnou politickou podporu a schvaloval vojenskou pomoc.

Podivná unie

Ze všech velmocí poloviny 20. století se Stalinův SSSR jevil jako nejméně pravděpodobný přítel sionistů, židovských nacionalistů, kteří snili o založení státu Izrael v Palestině.

Z pohledu ortodoxního marxismu byl sionismus, stejně jako jakýkoli nacionalismus, klasickou reakční buržoazní ideologií, pokusem odvést dělnickou třídu od mezinárodního problému třídního boje.

Tento názor sdíleli i bolševici židovského původu.Situace se ještě zhoršila poté, co si Josif Stalin upevnil moc. Rozhodně nebyl antisemitou v duchu Adolfa Hitlera a nesnil o úplném vyhlazení Židů,

ale jak tvrdilo mnoho jeho soudruhů, jako lidi je silně nesnášel.

Například Nikita Chruščov vzpomínal, jak na začátku 50. let seděl se Stalinem a Berijou, když se objevily zprávy o nepokojích dělníků v letecké továrně. Říkalo se, že mezi vůdci byli etničtí Židé.

Stalin tehdy řekl : „Musíme zorganizovat zdravé dělníky, nechat je vzít si kluby a až skončí pracovní den, zmlátit tyto Židy.“ V 50. letech probíhala také kampaň proti „kosmopolitismu“ a „spiknutí lékařů“, která měla zjevné antisemitské podtexty.

Zdálo se, že nemá cenu se snažit Stalina přesvědčit k naplnění židovského snu o založení státu v Brity ovládané Palestině . Několik faktorů však situaci zvrátilo.

Pomoc Rudé armádě

Ve skutečnosti nebyla ideologická propast mezi marxisty a sionisty v té době tak velká. Kvůli hádavosti a konfliktnosti pravicových sionistických revizionistů ve 40. letech 20. století byla Světová sionistická organizace

a hlavní židovské osadnické struktury v Palestině pod kontrolou židovských socialistů, dělnického hnutí. Patřil k ní budoucí první izraelský premiér David Ben-Gurion, další budoucí premiérka Golda Meir a mnoho dalších vůdců.

Labouristé věřili, že pouze židovský proletariát jako třída, která produkuje zboží, je schopen uskutečnit plodnou aliju (návrat) do Palestiny a vybudovat silný stát uprostřed pouště.

Ivan Majský

Lev Ivanov/RIA Novosti

Židé si obzvláště dobře vedli s rolníky. Lidé, kteří přišli do chudé zemědělské provincie, neměli na výběr z jiných povolání než obdělávat půdu a žádný stát nemůže existovat bez spolehlivého zdroje potravy.

Jádrem sionistického zemědělství se staly kibucy, v podstatě kolektivní farmy, ale vzniklé dobrovolně a bez státního diktátu.

Kibucové hnutí vypadalo jako skutečný, citelný úspěch socialismu a dalo levicovým sionistům značnou váhu mezi jejich soudruhy po celém světě.

Vyzbrojen těmito argumenty se  Ben-Gurion,  který žil v Londýně a byl v čele Světové židovské agentury, v říjnu 1941 setkal s Ivanem Majským , sovětským velvyslancem ve  Velké Británii .

Poté, co popsal, v jaký ráj se židovským socialistům podařilo proměnit Palestinu, přešel k praktické části a nabídl SSSR pomoc ve válce s  Německem .

Majský návrh přijal s nadšením a během své cesty do  Spojených států požádal , aby přesvědčil Američany k podpoře SSSR: „Potřebujeme tanky, děla, letadla – co nejvíce a především co nejdříve.“ Kontakt byl navázán.

Židovské kibucniky na počátku 20. století

Ya'acov Ben-Dov/nypl.org

Prostřednictvím sovětského velvyslance v  Turecku Sergeje Vinogradova sionisté nabídli vyslání polní nemocnice a týmu židovských lékařů na pomoc Rudé armádě.

V srpnu 1942 dorazili sovětští zástupci do mandátní Palestiny a podíleli se na vytvoření „Ligy vítězství“ (V-ligy), jejímž úkolem bylo poskytovat Sovětům pomoc ve válce, zejména materiální.

Do roku 1943 se k lize připojilo více než 20 000 lidí, včetně zástupců všech místních levicových hnutí. Sovětští delegáti byli zase šokováni sionistickými osadami a do  Moskvy hlásili , že „úspěchy Židů předčí i ty nejdivočejší sny“.

Ben-Gurion a jeho spolupracovníci využili všech kanálů a každé příležitosti, aby Sovětům dokázali, že mezi nimi a SSSR neexistuje žádný antagonismus. Jakmile se porážka Německa stala zřejmou,

Stalin začal uvažovat o vytvoření nového světového řádu po válce.Sionisté udělali vše pro to, aby mu vštípili myšlenku: budoucnost zničené Evropy znamená masové přesídlení Židů, kteří přežili válku,

do Palestiny a vytvoření židovského státu, který by byl otevřený kontaktům s Moskvou.V roce 1943 se Majskij dokonce osobně vydal na inspekci Jeruzaléma a kibuců, aby zkontroloval, zda je tam dostatek místa pro všechny Židy.

Klub červených vest

Nelze říci, že SSSR již plánoval pomoc při vzniku Izraele. Spíše to vnímal jako jednu z možností v budoucí politické hře. Jakékoli vměšování do blízkovýchodní politiky podkopávalo hegemonii Británie

a řešení otázky židovských uprchlíků bylo důležité pro domácí politiku USA.SSSR si skutečně přál poštvat obě země proti sobě. Podpora Židů i Arabů v nadcházejícím konfliktu by se mohla stát sovětským nástrojem k útoku na jeho geopolitické protivníky.

Mnozí se možná ptají: jak se mohly USA a Velká Británie, budoucí  spojenci NATO , hádat o maličký kousek země na Blízkém východě? Tato myšlenka je naprosto strnulá, ale komunistům se zdála atraktivní.

Úplné vysvětlení logiky, která se za ní skrývá, by trvalo dlouho, ale stručné vysvětlení je toto: sovětské vedení v rámci marxistického paradigmatu vnímalo západní země a jejich konflikty přehnaně.

Značně přeceňovalo vliv „monopolního kapitálu“ a vybudovalo si v mysli iluzorní, téměř konspirační představu o moci USA a Velké Británie.

„Americký zájem o Palestinu, navenek projevovaný sympatiemi k sionistické věci, ve skutečnosti znamená pouze to, že americký kapitál očekává proniknutí do palestinské ekonomiky vměšováním se do palestinských záležitostí.

Volba palestinského přístavu jako jednoho z konečných cílů amerického ropovodu vysvětluje mnoho o zahraniční politice USA v palestinské otázce,“ napsal v září 1946 do Moskvy  Nikolaj Novikov , velvyslanec ve Washingtonu .

To ukazovalo naprostý nedostatek pochopení americké politiky a povahy spojenectví mezi západními zeměmi. Jelikož však komunističtí vůdci od samého začátku uvažovali v mytických kategoriích, konečná odpověď byla zvláštní.

Odškodnění židovského lidu

Okamžik pravdy nastal 14. května 1947, kdy sovětský náměstek ministra zahraničí Andrej Gromyko přečetl Valnému shromáždění OSN prohlášení o Palestině.

Byl to projev o nepopsatelných obětech a utrpení židovského lidu během druhé světové války. Na závěr uvedl : „Skutečnost, že žádný západoevropský stát nebyl schopen zajistit ochranu základních práv židovského lidu

a ochránit ho před násilím fašistických katů, vysvětluje touhu Židů vytvořit si vlastní stát. Bylo by nespravedlivé to nebrat v úvahu a upírat židovskému lidu právo tuto touhu realizovat.

Upírání tohoto práva židovskému lidu nelze ospravedlnit, zejména s ohledem na vše, co zažili během druhé světové války.“

V tomto ohledu SSSR oficiálně podporoval rozdělení mandátní Palestiny na arabský a židovský stát a tuto otázku spojil s problémem židovských uprchlíků v Evropě.

Kromě geopolitického šachu to sloužilo i jinému účelu: zvýšit popularitu Sovětského svazu v očích Židů po celém světě, zejména ve Spojených státech. 

Židovští uprchlíci z Rumunska odcházejí do Palestiny, 1944

Prezidentská knihovna a muzeum Franklina D. Roosevelta

Ve Washingtonu toto rozhodnutí vyvolalo skutečnou paniku: pokud SSSR prosadí vytvoření židovského státu a vnucuje se jako garant mírového oddělení vysláním vojsk do Palestiny, stane se klíčovým hráčem na Blízkém východě.

Sovětské rozhodnutí mělo i jinou logiku. Orgány arabských zemí, které se tam objevily v procesu získávání nezávislosti, SSSR považoval za britské poskoky a loutky.

Vytvoření Izraele uprostřed arabského světa by fungovalo jako bomba, podkopalo by tradiční režimy, které tam vládly, propojilo by se se západními zeměmi a přivedlo by k moci revoluční levicové vlády.

Tuto myšlenku například prosazoval dočasný chargé d'affaires SSSR v  Iráku Alexej Sultanov. Na rozdíl od myšlenky hádky mezi USA a Velkou Británií tato sovětská sázka vyšla na 200 %.

14. května Izrael vyhlásil svou státní nezávislost a 17. května jej oficiálně uznal SSSR. Američané však v této věci Stalina předběhli, protože prezident Harry Truman podepsal uznání ještě tentýž den,

pouhých 11 minut po vyhlášení nezávislosti. Následně se americká administrativa snažila co nejvíce zachytit agendu od SSSR a nedovolit, aby byl židovský stát vtažen do své sféry vlivu.

Zbýval však ještě jeden důležitý krok na cestě k vytvoření Izraele - odrazit útok arabské koalice, která ho měla v úmyslu zničit. K tomu agenti HaganyProhledávali svět a hledali zbraně, ale všude byli odmítnuti kvůli embargu OSN .

Jediná naděje na úspěch spočívala v Československu, bývalé zbrojovce nacistického Německa, která nyní zoufale potřebovala peníze. V  Praze byla Hagana také zpočátku odmítnuta, protože již vyjednávala o prodeji zbraní arabským zemím.

Sovětský svaz však Čechům tajně sdělil svůj postoj: pokud nyní pomůžeme Arabům zničit Izrael, ačkoli jsme předtím hlasovali pro jeho vytvoření, bude to fungovat proti nám.

S-199 ve službách izraelského letectva

Československo proto souhlasilo se změnou příjemce zbraní a zahájilo tajné dodávky do Izraele. Většinou se jednalo o pěchotní zbraně, pušky a kulomety německého vzoru, včetně ukořistěných.

Židé ale dostali i něco mnohem důležitějšího: 25 stíhaček Avia S-199, místní verzi Messerschmittu Bf 109G. Piloti zde byli také cvičeni. Jak po válce přiznal sám Ben-Gurion, byly to československé zbraně,

které zachránily Izrael a pomohly porazit arabské armády.

Vztahy se SSSR se brzy zhroutily. Ukázalo se, že Izrael se nestane sovětskou republikou a nebude podporovat SSSR ve studené válce a Židé nemohou zůstat stranou během antisemitských kampaní,

které začaly v posledních letech Stalinova života.

Poté se v Sýrii , Egyptě a Iráku dostaly k moci prosovětské strany  a Sovětský svaz se stal na mnoho desetiletí protivníkem Izraele.